Pět let po vydání úspěšného debutového alba Holka ve tvý skříni zveřejnila pražská
formace Ille v čele se zpěvačkou
Olgou Königovou druhé studiové album Pohádky.
Stejně jako u předešlé desky kapela umně balancuje na hraně mezi mainstreamem a
alternativou s potenciálem oslovit jak posluchače Evropy 2 tak Rádia 1. Konec
milostného vztahu jako ústřední téma Pohádek
je svou všedností a univerzálnosti přístupné téměř každému a díky užití
neotřelých přirovnání nepůsobí nekonečněkrát otřepaně či nudně.
Úvodní skladba Na druhé straně vystihuje hořkosladkou náladu celého alba. Přestože
rozchod ze své podstaty nebývá zrovna nejveselejší životní zkušeností, Olga
Königová o něm zpívá s inspirativní vyrovnaností a smířením. Její písně jsou
melancholické, nikoli však depresivní, a navzdory vědomí nevyhnutelnosti
konce zároveň poskytují množství východisek. Z křišťálově čistého hlasu
zpěvačky čiší naděje, radost a odpuštění. Ačkoli ve videoklipech působí křehce
až zranitelně, vyzařuje z ní zároveň nezdolná životní síla.
Hned při prvním poslechu mi v paměti
uvízla píseň Dva kroky za tebou,
kterou si už přes týden nedokáži přestat zpívat.Až sníh
ti do vlasů padne, dál mysli na mě, jsem stále s tebou, dva kroky za tebou,
dva kroky za tebou, dva kroky za tebou, ououou, broukám si jako maniak a
myslím přitom na všechny své minulé i stávající lásky. Baví mě, jak několik
málo jednoduchých vhodně zvolených slov dokáže vystihnout komplexnost jinak jen
těžko vyjádřitelných pocitů, v nichž mnozí textaři mívají tendenci
bezvýchodně se utápět a zamotávat. Podobně dobře funguje přirovnání skomírající
lásky k leklým rybám v předposlední skladbě Ryby. Dlouho jsem myslela ta
naše láska, že je bůhví jaká. Pak jsem nad tím dumala a ptala se nebe, je
opravdu tak velká? (...) Jestli tou dobou nebyla už leklá? Jsme břichem vzhůru,
jak jenom leklý ryby plavou.
Závěrečná píseň Kopec naštěstí Pohádkám
poskytuje optimističtější východisko. Každej
z nás má vlastní kopec. Až ho
najdeš, svý starý kosti odhodíš, nadechneš se, rozhlídneš se a odletíš,
zpívá Olga a člověk má chuť se usmívat, tančit, rozpřáhnout ruce a odletět ven
do věčného jara. Pohádky bych proto
doporučila všem, kteří se právě probouzejí po dlouhém zimním spánku a stále
nepřestávají věřit ve šťastné konce, i když se přitom nedokáží přestat tvářit lehce
melancholicky.
Polykám
slunce / a vyfukuju páru / a přes den se ti skrývám po lesích / a tam tě
pozoruju z listí / a čekám, až přijdeš blíž zpívá
mi do uší Zvíře jménem Podzim zatímco se procházím večerní mlhou padající na osloský
přístav a s husí kůží pozoruji bělavou hladinu oceánu splývající
s téměř hmatatelně přítomným nebem. Schoulené postavy kolemjdoucích,
ozářené stříbřitými paprsky lamp, mě jako ve snu míjejí až po brady zachumlané v huňatých
ovčích šálách. Ve vzduchu se vznáší omamná vůně spadaného listí a slaného moře.
Nutí to k poklidnému rozjímání, pití horkého čaje a hodinám stráveným pod
peřinou. Člověku je z toho mnohdy až úzko. A jindy příjemně smutno. Vidíš
to druhým na očích. Cítíš, jak se s tím snaží každý po svém poprat. Zvíře
jménem Podzim na svém eponymním debutovém albu vzdává podzimu hrajícímu barvami
i temnotou hold s obdivuhodnou lehkostí. Nemělo by proto chybět
v hudebním přehrávači žádnému fanouškovi tohoto překrásného a komplikovaného
ročního období.
Frontmana Zvířete Jakuba Königa mnozí
z vás znají z českolipské kapely Obří broskev (1994 - 2010) nebo jako
tajuplného postapokalyptického kuchaře Kittchena (2011 - dodnes). V české
hudební scéně vyniká nevšedními texty nepodbízejícími se hlavnímu proudu, které
se pohybují na hranici poezie a dokáží v několika málo vhodně zvolených
slovech proniknout až na dřeň. Prostřednictvím Jakubových písní vstoupíte do
snového světa plného hravosti, nadsázky, nezvyklých slovních spojení, ale také
strachu, úzkosti a tmy. Kdyby Petr Fiala z kapely Mňága a Žďorp
zpíval ještě o kapku melancholičtěji, byl by od přednesu Jakuba Königa
k nerozeznání. Zatímco tyto konstanty se při žádném z jeho projektů
nemění, odlišuje každý z nich pečlivě promyšlený a originální koncept,
z nějž vycházejí. V případě Kittchena příběh maloměstského kuchaře z
budoucnosti přeživšího jadernou válku. V případě Zvířete jménem Podzim
oslava krásy i nebezpečí zpěvákova oblíbeného ročního období.
Zvíře však není ani zdaleka projektem
samotného Jakuba. Tvůrčí vizi mu od loňského podzimu ve studiu pomáhaly naplnit
další výrazné osobnosti české hudební scény, zejména Marie Kieslowski, Aid Kid, Tomáš Neuwerth,
Tomáš Havlen, Ondřej Mataj a Veru Linhartová. Vrcholem tohoto magického spojení
jsou dle mého názoru skladby Neděle a
Černou. V první z nich se
zpěvák marně snaží vypořádat s rozchodem a úspěšně se přitom vyhýbá
otřepaným klišé, která jsou s tímto obvyklým tématem v hudbě
neodmyslitelně spjata. Některý věci prostě
za boha nevysvětlíš / a můžeš to zkoušet / můžeš se připravovat / ale když
dojde na lámání chleba / tak se ti slova v puse jen drolí / Jak ti citlivě
a s láskou říct / že už tě nemám rád?zpívá a mně se ježí vlasy hrůzou. V Černé Jakubotevřeně mluví o temnotě více či méně přítomné v každém
člověku, kterou nás dnešní doba sice nutí potlačovat a pokud možno popírat, ale
na podzim jí stejně nikdo neunikneme. Co
to v sobě mám / co to v sobě mám / co mě to táhne dolů a svírá / co
mi to podráží nohy a podkopává život / asi jsem to jenom já / jsem to jenom já jsou
verše, které mi zarývají drápy až do morku kostí.
Některé skladby čerpají z tradice českých lidových písní, i když jsou zahaleny do
temného hávu postmoderny. Příkladem může být píseň Kolíne vyprávějící o zavražděné dívce pohozené u kolejí nebo křehká
ukolébavka Maruško, v jejímž
pozadí se však ukrývá cosi zlověstného. Na albu najdete také kratší
instrumentální skladby Volání, Ampliony a Skrýš atmosférou připomínající tvorbu islandských Sigur Rós, které
by mě samy o sobě příliš nezaujaly, avšak v kontextu celé desky hrají
nezastupitelnou roli při propojování ostatních písní do většího kompaktnějšího
celku. Právě tuto mnohotvárnost a rozmanitost jak v množství hudebníků,
tak v žánrech jednotlivých písní, považuji za největší přednost Zvířete, neboť
se mohlo klidně stát, že se tak velkolepě pojatý projekt v celé své
nestejnosti a komplexnosti rozpadne a utopí. Naštěstí tomu tak není. Jistě velmi
pomohlo chytře zvolené jednotící téma, stejně jako dlouholeté zkušenosti všech výše zmíněných tvůrců. Zvíře
jménem Podzim v sobě spojuje to nejlepší z pohádkově zasněné Obří broskve
i temného kuchaře Kittchena a díky zapojení dalších hudebníků přináší ještě
něco svěžího, dříve neznámého.
Nový význam deska nejspíš dostane po přečtení
Jakubovy stejnojmenné knížky, která vychází 21. listopadu a v širším
smyslu je neodmyslitelnou součástí jeho podzimního projektu. Nevím jak vy, ale
já už se moc těším, až si uvařím čaj, zalezu do postele a za zvuku dešťových
kapek ťukajících na okenní tabulky si příběh podzimu přečtu. Zatím se však
spokojím i s dlouhými procházkami mlhou a Zvířetem volajícím ze
sluchátek mého starého mp3 přehrávače.
Sky is grey / call
for rain / everyday / you cancel the parade
jsou první slova, která mě poslední dobou napadají po probuzení při pohledu
z okna na panelákově šedou norskou oblohu. Nové album ken kanadského písničkáře Dana Bejara mě vskutku nemohlo zastihnout
ve vhodnějším rozpoložení. Znechucení, strach a údiv nad surrealistickým
politickým děním ve světě i v České republice minulý týden završila modrá
vlna pravicového populismu drtivě vítězící ve volbách do české Poslanecké
sněmovny. Paranoidní, apokalyptické a cynické písně Destroyera, které jsem
poprvé slyšela několik minut poté, co jsem se dozvěděla neveselý volební
výsledek, pro mě proto až do konce života zůstanou spojeny s touto
nepříjemnou událostí.
Počůraná nevěsta s ženichem ležícím ve škarpě, blonďatý Che
Guevara, mladý revolucionářský kapitalista, Hollywood zalitý krví, ulice plné
hříšníků, prázdné pózy a chudák, který nemůže zaplatit, protože vlastní pouze
peníze, jsou jen některé z mnoha pitoreskních obrazů, které se vám při
poslechu Destroyerovy nové desky plasticky zhmotní před očima. Jak už bývá
Bejarovým zvykem, jeho texty jsou abstraktní, zdánlivě neosobní a celé jejich
kouzlo spočívá v metodě volných asociací. Přesto není pro vnímavého posluchače
těžké najít v nich srozumitelnou zprávu o absurdním a neveselém stavu
světa, v němž se nacházíme, a který je v mnohém nereálnější než
většina Lynchových filmů. Jistým východiskem z temnoty a beznaděje alba
může být skladba Stay Lost,
oslavující krásu všech osamělých snílků a podivínů, jejichž pocit bezmoci a
odcizení je podle Bejarových slov pouhou iluzí. Destroyerův optimistický
přednes posluchači skutečně dodá potřebnou sílu a radost ze ztrácení se a
bloudění v nadcházejících dnech.
Společně s bubeníkem Joshuou Wellsem vytvořil Bejar
zlověstné, až militantně působící devadesátkové rytmy, v jejichž hávu výše
popsané texty dostatečně vynikají. Na své si jistě přijde fanouškovská obec
Davida Bowieho i The Cure. Nicméně jako nenapravitelnou fanynku jednoduchosti
spojené s akustickými kytarami mě po hudební stránce nejvíce oslovily
bonusové skladby A Light Travels Down the
Catwalk a Stay Lost
v akustické podobě, stejně jako citlivá kytarovka Saw You at the Hospital odehrávající se v klasickém emo
nemocničním prostředí.
Pokud máš náladu na trochu
nekonvenčního smutku a fantazii stimulující texty, bude pro Tebe ken z nedávných indie novinek
nejspíš tou pravou deskou, po které o dlouhých podzimních večerech sáhnout. Ztrácet
se a bloudit společně s Destroyerem je rozhodně příjemnější než se
v tom patlat sám.
Jak se
ti daří? Jak se máš? Ptá se písničkář Dominik Zezula
roztřeseným hlasem v křehké baladě s o rozchodu a marné touze vrátit
se zpátky k milované osobě. Ležím na podlaze tisíc kilometrů daleko od
domova, z okna pozoruji ohnivé listí padající v objetí šedivých kapek
a se zatajeným dechem poslouchám třetí studiovou desku Prázdniny kapely Děti mezi reprákama. Uhrančivý smutek, který
místnost ovládne s prvními tóny klavíru skladby Sfinga a Málek mě neopouští ani několik hodin po poslechu závěrečného
Z ničeho jsme se nepoučili. Podobný
pocit jsem naposledy zažila více než před rokem při poslechu jednoho
z mých nejoblíbenějších alb Ruminations
písničkáře Conora Obersta.
S tvorbou Dominika Zezuly jsem se poprvé
setkala přibližně před pěti lety díky hudební publicistice Lukáše Budína, který
tehdejší Dominikovu kapelu Post-hudba zařadil mezi desítku nadějí české klubové
scény. Bylo mi čerstvě osmnáct a existenciální emo mantry ve stylu já nemám prachy, ty nemáš důvod, miluješ
život, a stejně umřeš se staly oblíbeným soundtrackem mého tragikomického
dospívání. Líbilo se mi, s jakou lehkostí, citem a odvahou dokáže Dominik
vyjádřit i ta nejkomplexnější a nejbolestnější hnutí v mysli mladého člověka,
aniž by přitom sklouzl k otřepaným frázím a patosu.
Poslední album Post-hudby Artefakty pro mě však bylo spíš zklamáním. Na rozdíl od naléhavosti
dřívějších textů působily novější verše uměle a prázdně. Přirovnání á la jsou lidi jako příběhy, blbý náhody
odpluly úplně mimo mě. Ani nový Dominikův projekt Děti mezi reprákama mě
nenadchl tolik, jak by si mé nostalgicky vzpomínající já nejspíš přálo. Při
často delších než pětiminutových skladbách s nepříliš zajímavými hudebními
aranžemi není snadné udržet pozornost, přestože z hlediska textů obsahují
spoustu nádherných momentů a při poslechu písní Longyearbyen 9171 Svalbard nebo Pamětník
mám i dnes husí kůži.
S vydáním nejnovější desky Dětí Prázdniny pro mě nastal zlom. Seriály i Remorkéry jsou nadobro zastíněny novinkami jako Marie, Pierre Indián nebo Pohlednice
z Rovaniemi. Nejenže se v průběhu let Dominik dostatečně vypsal a
naučil se škrtat. V nových skladbách konečně našel správný zvuk, který
jeho uměleckému projevu výborně svědčí a výpověď mrazivě upřímných textů vkusně
podtrhuje. Hlavní zásluhu na tom mají klavírista Jiří Libánský a kytarista
Ondřej Mikula (aka Aid Kid), kteří společně s Dominikem práci na desce označují
za kolektivní dílo. Z projektu osamělého kytaristy se tak stala nadějná
kapela s potenciálem oslovit širší publikum posluchačů.
Prázdniny jsou melancholickou deskou plíživě chladného podzimu. V nezvyklých
metaforách pojednávají o pocitech a mezilidských vztazích bolestně známých
každému z nás. Vedle intimní zpovědi na albu najdeme také sociálně
kritické skladby jako Sfinga a Málek
vyprávějící příběh opuštěného člověka bez domova nebo nihilistickou mňágovinu Z ničeho jsme se nepoučili
komentující politickou kulturu Čechů pasivně nadávajících u piva. Prázdniny
jsou deska vhodná pro chladná nedělní odpoledne. Deska, v níž poznáš svůj
zmatený (nejen milostný) život, a kterou nevyženeš z hlavy ani po sedmém
pivu.