Pět let po vydání úspěšného debutového alba Holka ve tvý skříni zveřejnila pražská
formace Ille v čele se zpěvačkou
Olgou Königovou druhé studiové album Pohádky.
Stejně jako u předešlé desky kapela umně balancuje na hraně mezi mainstreamem a
alternativou s potenciálem oslovit jak posluchače Evropy 2 tak Rádia 1. Konec
milostného vztahu jako ústřední téma Pohádek
je svou všedností a univerzálnosti přístupné téměř každému a díky užití
neotřelých přirovnání nepůsobí nekonečněkrát otřepaně či nudně.
Úvodní skladba Na druhé straně vystihuje hořkosladkou náladu celého alba. Přestože
rozchod ze své podstaty nebývá zrovna nejveselejší životní zkušeností, Olga
Königová o něm zpívá s inspirativní vyrovnaností a smířením. Její písně jsou
melancholické, nikoli však depresivní, a navzdory vědomí nevyhnutelnosti
konce zároveň poskytují množství východisek. Z křišťálově čistého hlasu
zpěvačky čiší naděje, radost a odpuštění. Ačkoli ve videoklipech působí křehce
až zranitelně, vyzařuje z ní zároveň nezdolná životní síla.
Hned při prvním poslechu mi v paměti
uvízla píseň Dva kroky za tebou,
kterou si už přes týden nedokáži přestat zpívat. Až sníh
ti do vlasů padne, dál mysli na mě, jsem stále s tebou, dva kroky za tebou,
dva kroky za tebou, dva kroky za tebou, ououou, broukám si jako maniak a
myslím přitom na všechny své minulé i stávající lásky. Baví mě, jak několik
málo jednoduchých vhodně zvolených slov dokáže vystihnout komplexnost jinak jen
těžko vyjádřitelných pocitů, v nichž mnozí textaři mívají tendenci
bezvýchodně se utápět a zamotávat. Podobně dobře funguje přirovnání skomírající
lásky k leklým rybám v předposlední skladbě Ryby. Dlouho jsem myslela ta
naše láska, že je bůhví jaká. Pak jsem nad tím dumala a ptala se nebe, je
opravdu tak velká? (...) Jestli tou dobou nebyla už leklá? Jsme břichem vzhůru,
jak jenom leklý ryby plavou.
Závěrečná píseň Kopec naštěstí Pohádkám
poskytuje optimističtější východisko. Každej
z nás má vlastní kopec. Až ho
najdeš, svý starý kosti odhodíš, nadechneš se, rozhlídneš se a odletíš,
zpívá Olga a člověk má chuť se usmívat, tančit, rozpřáhnout ruce a odletět ven
do věčného jara. Pohádky bych proto
doporučila všem, kteří se právě probouzejí po dlouhém zimním spánku a stále
nepřestávají věřit ve šťastné konce, i když se přitom nedokáží přestat tvářit lehce
melancholicky.
Žádné komentáře:
Okomentovat