Prázdniny nevyženeš z hlavy ani po sedmém pivu

Jak se ti daří? Jak se máš? Ptá se písničkář Dominik Zezula roztřeseným hlasem v křehké baladě s o rozchodu a marné touze vrátit se zpátky k milované osobě. Ležím na podlaze tisíc kilometrů daleko od domova, z okna pozoruji ohnivé listí padající v objetí šedivých kapek a se zatajeným dechem poslouchám třetí studiovou desku Prázdniny kapely Děti mezi reprákama. Uhrančivý smutek, který místnost ovládne s prvními tóny klavíru skladby Sfinga a Málek mě neopouští ani několik hodin po poslechu závěrečného Z ničeho jsme se nepoučili. Podobný pocit jsem naposledy zažila více než před rokem při poslechu jednoho z mých nejoblíbenějších alb Ruminations písničkáře Conora Obersta. 

S tvorbou Dominika Zezuly jsem se poprvé setkala přibližně před pěti lety díky hudební publicistice Lukáše Budína, který tehdejší Dominikovu kapelu Post-hudba zařadil mezi desítku nadějí české klubové scény. Bylo mi čerstvě osmnáct a existenciální emo mantry ve stylu já nemám prachy, ty nemáš důvod, miluješ život, a stejně umřeš se staly oblíbeným soundtrackem mého tragikomického dospívání. Líbilo se mi, s jakou lehkostí, citem a odvahou dokáže Dominik vyjádřit i ta nejkomplexnější a nejbolestnější hnutí v mysli mladého člověka, aniž by přitom sklouzl k otřepaným frázím a patosu. 

Poslední album Post-hudby Artefakty pro mě však bylo spíš zklamáním. Na rozdíl od naléhavosti dřívějších textů působily novější verše uměle a prázdně. Přirovnání á la jsou lidi jako příběhy, blbý náhody odpluly úplně mimo mě. Ani nový Dominikův projekt Děti mezi reprákama mě nenadchl tolik, jak by si mé nostalgicky vzpomínající já nejspíš přálo. Při často delších než pětiminutových skladbách s nepříliš zajímavými hudebními aranžemi není snadné udržet pozornost, přestože z hlediska textů obsahují spoustu nádherných momentů a při poslechu písní Longyearbyen 9171 Svalbard nebo Pamětník mám i dnes husí kůži.

S vydáním nejnovější desky Dětí Prázdniny pro mě nastal zlom. Seriály i Remorkéry jsou nadobro zastíněny novinkami jako Marie, Pierre Indián nebo Pohlednice z Rovaniemi. Nejenže se v průběhu let Dominik dostatečně vypsal a naučil se škrtat. V nových skladbách konečně našel správný zvuk, který jeho uměleckému projevu výborně svědčí a výpověď mrazivě upřímných textů vkusně podtrhuje. Hlavní zásluhu na tom mají klavírista Jiří Libánský a kytarista Ondřej Mikula (aka Aid Kid), kteří společně s Dominikem práci na desce označují za kolektivní dílo. Z projektu osamělého kytaristy se tak stala nadějná kapela s potenciálem oslovit širší publikum posluchačů. 

Prázdniny jsou melancholickou deskou plíživě chladného podzimu. V nezvyklých metaforách pojednávají o pocitech a mezilidských vztazích bolestně známých každému z nás. Vedle intimní zpovědi na albu najdeme také sociálně kritické skladby jako Sfinga a Málek vyprávějící příběh opuštěného člověka bez domova nebo nihilistickou mňágovinu Z ničeho jsme se nepoučili komentující politickou kulturu Čechů pasivně nadávajících u piva. Prázdniny jsou deska vhodná pro chladná nedělní odpoledne. Deska, v níž poznáš svůj zmatený (nejen milostný) život, a kterou nevyženeš z hlavy ani po sedmém pivu.