Taková smutná neděle se Zvířetem jménem Podzim

Polykám slunce / a vyfukuju páru / a přes den se ti skrývám po lesích / a tam tě pozoruju z listí / a čekám, až přijdeš blíž zpívá mi do uší Zvíře jménem Podzim zatímco se procházím večerní mlhou padající na osloský přístav a s husí kůží pozoruji bělavou hladinu oceánu splývající s téměř hmatatelně přítomným nebem. Schoulené postavy kolemjdoucích, ozářené stříbřitými paprsky lamp, mě jako ve snu míjejí až po brady zachumlané v huňatých ovčích šálách. Ve vzduchu se vznáší omamná vůně spadaného listí a slaného moře. Nutí to k poklidnému rozjímání, pití horkého čaje a hodinám stráveným pod peřinou. Člověku je z toho mnohdy až úzko. A jindy příjemně smutno. Vidíš to druhým na očích. Cítíš, jak se s tím snaží každý po svém poprat. Zvíře jménem Podzim na svém eponymním debutovém albu vzdává podzimu hrajícímu barvami i temnotou hold s obdivuhodnou lehkostí. Nemělo by proto chybět v hudebním přehrávači žádnému fanouškovi tohoto překrásného a komplikovaného ročního období. 

Frontmana Zvířete Jakuba Königa mnozí z vás znají z českolipské kapely Obří broskev (1994 - 2010) nebo jako tajuplného postapokalyptického kuchaře Kittchena (2011 - dodnes). V české hudební scéně vyniká nevšedními texty nepodbízejícími se hlavnímu proudu, které se pohybují na hranici poezie a dokáží v několika málo vhodně zvolených slovech proniknout až na dřeň. Prostřednictvím Jakubových písní vstoupíte do snového světa plného hravosti, nadsázky, nezvyklých slovních spojení, ale také strachu, úzkosti a tmy. Kdyby Petr Fiala z kapely Mňága a Žďorp zpíval ještě o kapku melancholičtěji, byl by od přednesu Jakuba Königa k nerozeznání. Zatímco tyto konstanty se při žádném z jeho projektů nemění, odlišuje každý z nich pečlivě promyšlený a originální koncept, z nějž vycházejí. V případě Kittchena příběh maloměstského kuchaře z budoucnosti přeživšího jadernou válku. V případě Zvířete jménem Podzim oslava krásy i nebezpečí zpěvákova oblíbeného ročního období. 

 

Zvíře však není ani zdaleka projektem samotného Jakuba. Tvůrčí vizi mu od loňského podzimu ve studiu pomáhaly naplnit další výrazné osobnosti české hudební scény, zejména Marie Kieslowski, Aid Kid, Tomáš Neuwerth, Tomáš Havlen, Ondřej Mataj a Veru Linhartová. Vrcholem tohoto magického spojení jsou dle mého názoru skladby Neděle a Černou. V první z nich se zpěvák marně snaží vypořádat s rozchodem a úspěšně se přitom vyhýbá otřepaným klišé, která jsou s tímto obvyklým tématem v hudbě neodmyslitelně spjata. Některý věci prostě za boha nevysvětlíš / a můžeš to zkoušet / můžeš se připravovat / ale když dojde na lámání chleba / tak se ti slova v puse jen drolí / Jak ti citlivě a s láskou říct / že už tě nemám rád?  zpívá a mně se ježí vlasy hrůzou. V Černé Jakub otevřeně mluví o temnotě více či méně přítomné v každém člověku, kterou nás dnešní doba sice nutí potlačovat a pokud možno popírat, ale na podzim jí stejně nikdo neunikneme. Co to v sobě mám / co to v sobě mám / co mě to táhne dolů a svírá / co mi to podráží nohy a podkopává život / asi jsem to jenom já / jsem to jenom já jsou verše, které mi zarývají drápy až do morku kostí.

Některé skladby čerpají z tradice českých lidových písní, i když jsou zahaleny do temného hávu postmoderny. Příkladem může být píseň Kolíne vyprávějící o zavražděné dívce pohozené u kolejí nebo křehká ukolébavka Maruško, v jejímž pozadí se však ukrývá cosi zlověstného. Na albu najdete také kratší instrumentální skladby Volání, Ampliony a Skrýš atmosférou připomínající tvorbu islandských Sigur Rós, které by mě samy o sobě příliš nezaujaly, avšak v kontextu celé desky hrají nezastupitelnou roli při propojování ostatních písní do většího kompaktnějšího celku. Právě tuto mnohotvárnost a rozmanitost jak v množství hudebníků, tak v žánrech jednotlivých písní, považuji za největší přednost Zvířete, neboť se mohlo klidně stát, že se tak velkolepě pojatý projekt v celé své nestejnosti a komplexnosti rozpadne a utopí. Naštěstí tomu tak není. Jistě velmi pomohlo chytře zvolené jednotící téma, stejně jako dlouholeté zkušenosti všech výše zmíněných tvůrců. Zvíře jménem Podzim v sobě spojuje to nejlepší z pohádkově zasněné Obří broskve i temného kuchaře Kittchena a díky zapojení dalších hudebníků přináší ještě něco svěžího, dříve neznámého.  

Nový význam deska nejspíš dostane po přečtení Jakubovy stejnojmenné knížky, která vychází 21. listopadu a v širším smyslu je neodmyslitelnou součástí jeho podzimního projektu. Nevím jak vy, ale já už se moc těším, až si uvařím čaj, zalezu do postele a za zvuku dešťových kapek ťukajících na okenní tabulky si příběh podzimu přečtu. Zatím se však spokojím i s dlouhými  procházkami mlhou a Zvířetem volajícím ze sluchátek mého starého mp3 přehrávače.

Destroyerův soundtrack k povolební depresi

Sky is grey / call for rain / everyday / you cancel the parade jsou první slova, která mě poslední dobou napadají po probuzení při pohledu z okna na panelákově šedou norskou oblohu. Nové album ken kanadského písničkáře Dana Bejara mě vskutku nemohlo zastihnout ve vhodnějším rozpoložení. Znechucení, strach a údiv nad surrealistickým politickým děním ve světě i v České republice minulý týden završila modrá vlna pravicového populismu drtivě vítězící ve volbách do české Poslanecké sněmovny. Paranoidní, apokalyptické a cynické písně Destroyera, které jsem poprvé slyšela několik minut poté, co jsem se dozvěděla neveselý volební výsledek, pro mě proto až do konce života zůstanou spojeny s touto nepříjemnou událostí.  

Počůraná nevěsta s ženichem ležícím ve škarpě, blonďatý Che Guevara, mladý revolucionářský kapitalista, Hollywood zalitý krví, ulice plné hříšníků, prázdné pózy a chudák, který nemůže zaplatit, protože vlastní pouze peníze, jsou jen některé z mnoha pitoreskních obrazů, které se vám při poslechu Destroyerovy nové desky plasticky zhmotní před očima. Jak už bývá Bejarovým zvykem, jeho texty jsou abstraktní, zdánlivě neosobní a celé jejich kouzlo spočívá v metodě volných asociací. Přesto není pro vnímavého posluchače těžké najít v nich srozumitelnou zprávu o absurdním a neveselém stavu světa, v němž se nacházíme, a který je v mnohém nereálnější než většina Lynchových filmů. Jistým východiskem z temnoty a beznaděje alba může být skladba Stay Lost, oslavující krásu všech osamělých snílků a podivínů, jejichž pocit bezmoci a odcizení je podle Bejarových slov pouhou iluzí. Destroyerův optimistický přednes posluchači skutečně dodá potřebnou sílu a radost ze ztrácení se a bloudění v nadcházejících dnech.

Společně s bubeníkem Joshuou Wellsem vytvořil Bejar zlověstné, až militantně působící devadesátkové rytmy, v jejichž hávu výše popsané texty dostatečně vynikají. Na své si jistě přijde fanouškovská obec Davida Bowieho i The Cure. Nicméně jako nenapravitelnou fanynku jednoduchosti spojené s akustickými kytarami mě po hudební stránce nejvíce oslovily bonusové skladby A Light Travels Down the Catwalk a Stay Lost v akustické podobě, stejně jako citlivá kytarovka Saw You at the Hospital odehrávající se v klasickém emo nemocničním prostředí.

https://destroyerofficial.bandcamp.com/track/stay-lost 

Pokud máš náladu na trochu nekonvenčního smutku a fantazii stimulující texty, bude pro Tebe ken z nedávných indie novinek nejspíš tou pravou deskou, po které o dlouhých podzimních večerech sáhnout. Ztrácet se a bloudit společně s Destroyerem je rozhodně příjemnější než se v tom patlat sám. 

Prázdniny nevyženeš z hlavy ani po sedmém pivu

Jak se ti daří? Jak se máš? Ptá se písničkář Dominik Zezula roztřeseným hlasem v křehké baladě s o rozchodu a marné touze vrátit se zpátky k milované osobě. Ležím na podlaze tisíc kilometrů daleko od domova, z okna pozoruji ohnivé listí padající v objetí šedivých kapek a se zatajeným dechem poslouchám třetí studiovou desku Prázdniny kapely Děti mezi reprákama. Uhrančivý smutek, který místnost ovládne s prvními tóny klavíru skladby Sfinga a Málek mě neopouští ani několik hodin po poslechu závěrečného Z ničeho jsme se nepoučili. Podobný pocit jsem naposledy zažila více než před rokem při poslechu jednoho z mých nejoblíbenějších alb Ruminations písničkáře Conora Obersta. 

S tvorbou Dominika Zezuly jsem se poprvé setkala přibližně před pěti lety díky hudební publicistice Lukáše Budína, který tehdejší Dominikovu kapelu Post-hudba zařadil mezi desítku nadějí české klubové scény. Bylo mi čerstvě osmnáct a existenciální emo mantry ve stylu já nemám prachy, ty nemáš důvod, miluješ život, a stejně umřeš se staly oblíbeným soundtrackem mého tragikomického dospívání. Líbilo se mi, s jakou lehkostí, citem a odvahou dokáže Dominik vyjádřit i ta nejkomplexnější a nejbolestnější hnutí v mysli mladého člověka, aniž by přitom sklouzl k otřepaným frázím a patosu. 

Poslední album Post-hudby Artefakty pro mě však bylo spíš zklamáním. Na rozdíl od naléhavosti dřívějších textů působily novější verše uměle a prázdně. Přirovnání á la jsou lidi jako příběhy, blbý náhody odpluly úplně mimo mě. Ani nový Dominikův projekt Děti mezi reprákama mě nenadchl tolik, jak by si mé nostalgicky vzpomínající já nejspíš přálo. Při často delších než pětiminutových skladbách s nepříliš zajímavými hudebními aranžemi není snadné udržet pozornost, přestože z hlediska textů obsahují spoustu nádherných momentů a při poslechu písní Longyearbyen 9171 Svalbard nebo Pamětník mám i dnes husí kůži.

S vydáním nejnovější desky Dětí Prázdniny pro mě nastal zlom. Seriály i Remorkéry jsou nadobro zastíněny novinkami jako Marie, Pierre Indián nebo Pohlednice z Rovaniemi. Nejenže se v průběhu let Dominik dostatečně vypsal a naučil se škrtat. V nových skladbách konečně našel správný zvuk, který jeho uměleckému projevu výborně svědčí a výpověď mrazivě upřímných textů vkusně podtrhuje. Hlavní zásluhu na tom mají klavírista Jiří Libánský a kytarista Ondřej Mikula (aka Aid Kid), kteří společně s Dominikem práci na desce označují za kolektivní dílo. Z projektu osamělého kytaristy se tak stala nadějná kapela s potenciálem oslovit širší publikum posluchačů. 

Prázdniny jsou melancholickou deskou plíživě chladného podzimu. V nezvyklých metaforách pojednávají o pocitech a mezilidských vztazích bolestně známých každému z nás. Vedle intimní zpovědi na albu najdeme také sociálně kritické skladby jako Sfinga a Málek vyprávějící příběh opuštěného člověka bez domova nebo nihilistickou mňágovinu Z ničeho jsme se nepoučili komentující politickou kulturu Čechů pasivně nadávajících u piva. Prázdniny jsou deska vhodná pro chladná nedělní odpoledne. Deska, v níž poznáš svůj zmatený (nejen milostný) život, a kterou nevyženeš z hlavy ani po sedmém pivu.